Dnes je postroj běžnou volbou na procházku se psem. Po většinu dějin tomu tak nebylo. Tisíce let lidé drželi psy za krk, obojkem a vodítkem, a postroj byl pracovní výstroj: nosil ho pes, který táhl saně, vozík nebo náklad. Tohle je příběh o tom, jak se z jednoho stalo druhé.
Starověk: nejdřív přišel obojek
Nejstarší vodítka a obojky se objevují v umění Egypta a Mezopotámie. Egyptské hrobové malby ukazují lovecké psy na vodítku a v hrobce Maiherpriho, šlechtice pohřbeného v Údolí králů v 15. století př. n. l., se našly dva zdobené kožené obojky.
Na palácových reliéfech z Ninive se velcí psi typu mastif opírají do silných vodítek v rukou psovodů na cestě ke královskému lovu. V Řecku a Římě nosili pracovní psi široké obojky a pastevečtí psi někdy obojky s hroty: římský spisovatel Varro popisuje obojek pobitý hřeby, který chránil psí krk před vlky. Šlo o ochranu a kontrolu a všechno se odehrávalo na krku.
První postroje: psi, kteří táhnou
Postroj vznikl tam, kde pes musel táhnout. V Arktidě lidé používají psy k tahání saní už zhruba 9 000 let: pozůstatky saní i psů chovaných pro tuto práci byly nalezeny na ostrově Žochov v sibiřské Arktidě. Na severoamerických prériích táhli psi travois, rám ze dvou tyčí, dávno předtím, než tam dorazili koně.
Pes táhne hrudníkem a plecemi, ne hrdlem. Postroje, které tyto národy vyráběly z kůže a šlach, rozkládaly zátěž na hrudník, takže pes mohl pracovat celé hodiny, aniž by se dusil. Tento základní princip se od té doby nezměnil.
Středověk: lovečtí psi na vodítku
Ve středověké Evropě byl pes především věcí lovu. Nejznámější lovecká kniha té doby, Livre de la chasse, kterou v letech 1387–1389 napsal Gaston Phoebus, hrabě z Foix, podrobně vysvětluje, jak lovecké psy krmit, cvičit a pečovat o ně a jak se barvář vedl na dlouhém vodítku po stopě zvěře.
Obojky na těchto obrazech jsou široké a pestrobarevné a šlechtické rody je nechávaly zdobit kovem a svým erbem. Postroj v každodenním životě se psem stále neměl místo.
Tažní psi: postroj jde do práce ve městě
Po staletí, a ještě na počátku 20. století, táhli psi vozíky ve velké části Evropy. V Belgii, Nizozemsku, severní Francii a Německu rozvážely psí vozíky mléko, chléb a zeleninu a vozily zboží podomních obchodníků a brusičů nožů. Psi byli levní na chov a na svou velikost silní.
Pracovní podmínky byly často tvrdé. Británie zakázala psí vozíky v Londýně v roce 1839 a v celé Anglii v roce 1854, zatímco v Belgii a Nizozemsku zůstaly běžným pohledem ještě dlouho do 20. století. V srpnu 1914 belgická armáda dokonce používala psy k tahání svých kulometů.
Tažní psi, zlato a závod se sérem
Na konci 19. století udělala klondikská zlatá horečka (1896–1899) z tažných psů vzácnost: zlatokopové na Aljašce a v Yukonu potřebovali spřežení na přepravu zásob a pošty. Nákladní spřežení nosila pevné, jednoduché postroje s polstrovaným chomoutem nebo prsním popruhem a tažnými řemeny vedenými podél boků psa až k saním.
V zimě roku 1925 převezla štafeta psích spřežení antitoxin proti záškrtu přes Aljašku na vzdálenost přes 1 000 km do města Nome. Balto, vůdčí pes posledního spřežení, se proslavil po celém světě a tažný pes se stal symbolem vytrvalosti.
Světové války: postroje ve službě
V první světové válce armády využívaly desítky tisíc psů. Psi-spojky běhali mezi liniemi a psi Červeného kříže hledali na bojišti raněné vojáky. Nosili lehké postroje nebo dečky s červeným křížem, obvazy či pouzdra na zprávy: ranou podobu vestových postrojů, které dnes nosí služební psi.
Postroj vodicího psa
Stejná válka zanechala mnoho vojáků slepých. V roce 1916 byla v německém Oldenburgu otevřena první škola vodicích psů, která pro ně psy cvičila. Postroj vodicího psa neslouží k tahu, ale ke komunikaci: pevná rukojeť ve tvaru U umožňuje člověku vnímat každou změnu směru a každé zastavení.
V roce 1927 napsala Američanka Dorothy Harrison Eustis o německých školách a mladý nevidomý muž Morris Frank ji požádal o psa. Vrátil se ze Švýcarska s Buddym a v roce 1929 spolu založili The Seeing Eye, první školu vodicích psů ve Spojených státech.
Moderní postroj: od práce k běžné procházce
Po druhé světové válce udělaly nylonové popruhy a plastové přezky postroje lehkými, levnými a snadno omyvatelnými a postroje začaly přecházet od pracovních psů k rodinným. S nimi přišlo i lepší porozumění psímu tělu: veterináři a trenéři upozornili, že pes, který táhne v obojku, tlačí na hrdlo a krk, zatímco postroj rozkládá sílu na hrudník.
Dnes mají postroje mnoho podob: postroj Y, který nechává plece volně pohyblivé; postroje s kroužkem na hrudi, které pomáhají s taháním; X-back a sportovní postroje pro canicross, bikejöring a skijöring; a vestové postroje pro služební psy. Mění se i materiály: od kůže a bavlny k nylonu a od nylonu k potahovaným popruhům, které nenasávají vodu, bláto ani pachy.
Kde je v tomto příběhu BAILU
Naše postroje HEXA patří do této dlouhé tradice. Mají tvar Y, který nechává plece volné, a jsou vyrobené z potahovaného popruhu, který nenasává vodu, takže zůstávají lehké v dešti, u moře i v blátě. Princip je stejný jako u arktických postrojů pro saně: rozložit zátěž na hrudník a nechat psa volně se pohybovat.
Vybíráte postroj pro svého psa? Podívejte se na postroje HEXA.